nevěř nikomu
pod třicet...
vyhledávání
»
home
« Zpět

Žít před rokem 89







"Co pro mě osobně znamená 25 let od pádu komunismu?" – Myslím, že v zadání je chyba. Narodila jsem se v roce 1992, a proto mohu jen těžko odpovědět na položenou otázku. Dvacet pět je delší období než můj život. Nezažila jsem socialismus, nezažila jsem revoluci a nezažila jsem prvních pár let, kdy se společnost sžívala s nově nabytou svobodou. Nic jiného než demokracii jsem nezažila, takže nevidím žádný rozdíl. Takže asi nic?


Něco to ale znamenat musí. Zkusím to tedy vzít z druhé strany. Co by pro mě znamenalo žít před rokem 1989? Rodiče by nepodnikali, takže bych asi žila v úplně jiném standardu. Nikdy bych se asi jako dítě nepodívala do různých evropských zemí, a pokud ano, nejspíš jen do Maďarska a Bulharska. Na základní škole a na gymnáziu, kde jsem už tak měla vždycky problémy kvůli své prostořekosti, bych si musela dávat ještě větší pozor na jazyk.

 

Mým snem v současnosti je stát se novinářkou. Kdybych ale žila desítky let před rokem 1989, určitě bych nešla studovat žurnalistiku. Novinařina pro mě není harmonické skládání slovíček za sebou, ale smysluplná práce – hledání a popisování pravdy, referování o věcech tak, jak jsou. Média, do kterých bych chtěla psát, by ani neexistovala. Možná, že bych nemohla studovat vůbec nic. Ani jako dospělá bych nemohla cestovat. Byla bych konfrontována s volbou mezi osobním prospěchem a počínáním podle toho, co považuji za správné.

 

Nic není horšího než pocit ukřivděnosti, když se člověku nedaří, ale není to jeho chyba, jsou to síly zvenčí nebo osud, co ho brzdí a dusí. Kdybych se narodila před rokem 1989, jistě bych si říkala: „proč zrovna já jsem se musela narodit tady? Proč ne někde jinde?“


Možná si často ani neuvědomujeme, jak skvělou příležitost máme, když žijeme teď, ve svobodné zemi uprostřed Evropy.  Můžeme studovat co chceme, vyjadřovat své názory, volit, koho chceme, můžeme cestovat, můžeme poslouchat jakoukoli hudbu. Možná, že jednou budeme pracovat v zahraničí.

 

Jít dnes protestovat na Národní třídu není vůbec takové hrdinství jako bylo jít tam protestovat před pětadvaceti lety. Všichni dnes ví, že za kritiku prezidenta, ba ani za házení vajíček je nikdo nezmlátí. Já bych asi vajíčka neházela – přesto jsem stokrát ráda, že je házet můžou. Žít v demokracii pro mě znamená všechno.

Komentáře k článku
Pokud chcete komentovat článek, přihlašte se:  
Líbí se vám tento článek ?
Související články
18.11.2010