nevěř nikomu
pod třicet...
vyhledávání
»
home
« Zpět

Zeman si ukradl Listopad







Pětadvacáté výročí Listopadu se mělo nést v duchu připomínání si událostí, jež spustily něco velkého v českých dějinách. Málokdo ale očekával, že se ústřední postavou vzpomínky čtvrt století staré demonstrace stane současná hlava státu Miloš Zeman, tedy alespoň v takovém rozměru. Každý, kdo se neschoval před světem nebo se záměrně nevyhýbal novinkám v médiích, musel zahlédnout tvář Miloše Zemana v médiích 17. listopadu alespoň desetkrát. Pokud by to zůstalo jen u toho, že se prezident dostal v takový výjimečný den do pozornosti fotografů, kameramanů, celkově novinářů, prosím. V takovém případě bychom si totiž v klidu mohli říct, že je to tak v pořádku a že za to snad ani nemůže. O tom asi netřeba dále diskutovat.

Jenže Miloš Zeman strhl téměř veškerou pozornost na sebe, jak to očividně rád dělá, zcela záměrně a vybral si k tomu dosti nevhodné pomocníky. Prvním z nich byl výrok o tom, že na Národní třídě v roce 1989 nedošlo k žádné řeži a že to byla jen jedna z "x demonstrací". Ačkoli se až do dnešního dne vedou spory o tom, zda Miloš Zeman vůbec byl na Národní třídě, jisté je, že tímto vyjádřením pobouřil ty, kteří tehdy byli na místě. A rozhněval tím i další obyvatele, kteří nemají potřebu zpochybňovat události 17. listopadu. Vůbec největší jistotu ale máme v tom, že si měl Miloš Zeman tento výrok odpustit. Už třeba jen proto, že ve svých argumentech není moc přesvědčivý a dělá tím ostudu minimálně sobě.

Dalším neméně vhodným úkazem prezidentovy "výjimečnosti" je nedostavení se k pamětní desce na oné Národní třídě. Proč, ptá se nejen jeho neoblíbená "pražská kavárna". Skutečná odpověď z Hradu ale nepřichází. Prý to nebylo v plánu. O to horší to snad je...

Jako třetí a, ponechme ho jako poslední, byť tomu tak není, je zase Zemanův výrok ze setkání s prezidenty tří zemí na Albertově, kde řekl, že se nebojí demonstrantů v ulicích, kteří vyjádřili nesouhlas s jeho osobou i politikou, kterou zastává. No, výborně. Miloš Zeman tímto na první pohled nenápadným spojením udělal z oslav sametové revoluce cosi, co se sametovou revolucí nemá nic moc společného. Zvláště pokud sám tvrdí, že se nebál ani tehdy. Ale čeho by se taky měl bát, když podle něj nešlo o nic brutálního?

V předchozích odstavcích se navzdory tématu "Co pro mě znamená 25. výročí 17. listopadu 1989?" věnuji postavě prezidenta. Smutné. Jenže bez toho (ne bez něj) to prostě nejde. Kdyby šlo jen o řeči senilního muže, mohli bychom mávnout rukou. Naše hlava státu má ale vše důkladně promyšleno a zdá se, že rozdělování společnosti je Zemanovým velkým hobby. Nebýt jeho postojů, kterými naši zemi vrhá do jiných vod, než ve kterých jsme se sotva naučili plavat, mohla být připomínka 17. listopadu docela jiná. Mohli bychom se v době, kdy se náš prezident přátelí s čelními představiteli Ruska a v Číně hlásá cosi o učení se od totalitního systému, uchýlit k sentimentu a pravdoláskařství. Mohli bychom si připomenou pád komunismu, budování nové demokratické republiky, odkaz Václava Havla. Mohla bych si tohle všechno v klídku připomenout i já, které v roce 1989 byly minus tři roky, ačkoli se to Zemanovi zdá třeba směšné. Chci říct, mohli bychom si připomenout "JEN" tohle.

Masové připomínání si svobody a demokracie ve státní svátek se vždy chtě nechtě přehoupne do uplakaného sentimentu. Na tom ale podle mě nic není špatného. Je to lepší než na takové věci zapomínat. Vždyť právě díky tomuto datu v kalendáři se rozpoutala vášnivá společenská diskuse. A díky za ni. Osobně je mi ale líto, že se připomínka Listopadu nesla v dosti posmutnělém duchu. Ještě aby ne, když Hrad otáčí kormidlem na východ...

Komentáře k článku
Pokud chcete komentovat článek, přihlašte se:  
Líbí se vám tento článek ?
Související články
18.11.2010