nevěř nikomu
pod třicet...
vyhledávání
»
home
« Zpět

Tomáš Herceg: "Nikdy jsem nechtěl být zaměstnanec."







„Konkurenti na mě kvůli věku přezíravě nekoukají – já jich znám jen pár a s většinou z nich se kamarádím. To spíš někteří zákazníci jsou z toho v rozpacích,“ směje se Tomáš Herceg, teprve šestadvacetiletý majitel firmy Riganti, která se zabývá vývojem softwaru a tvorbou aplikací.

 

Sešli jsme se v jeho betonové kanceláři kousek od pražské Palmovky. Skromně zařízené místnosti, která soudě dle odloženého oblečení a talířů slouží zároveň i jako obývací pokoj a jídelna, dominuje kartonová silueta Empire State Building. Mrakodrap ve stylu art deco nahrazuje první „i“ v logu Riganti a zároveň prý slouží jako jakási motivace. Tomášovým snem je totiž jednou postavit pro svou firmu vlastní mrakodrap.

 

Ale to jsme už moc v budoucnosti. Vraťme se zpátky na začátek, do ledna roku 2011, kdy tehdy třiadvacetiletý Tomáš Herceg Riganti založil.

 

Měl za sebou první semestr v magisterském programu na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy a podle svých slov se to ve škole snažil vydržet. „Uprostřed zkouškového jsem si ale řekl, že se nemá cenu ty kraviny učit, že tady jenom mařím čas,“ vypráví Tomáš s nohama položenýma na pracovním stole, jak opustil školu pouze s bakalářským titulem a chutí dělat věci po svém.

 

Proč právě Riganti? V jedné komedii s Louisem de Funėsem se objevila bezvýznamná postava, která nesla právě toto příjmení. A protože Tomáš i jeho bratr Pavel tyhle ztřeštěné komedie milují, bylo jasno.

 

Založení firmy nebylo nijak spontánní rozhodnutí. Sám Tomáš říká, že šlo o logické vyústění. Už během studií na třebíčském gymnáziu si externě přivydělával v různých firmách a práce pořád přibývalo. „Na vysvědčení jsem měl většinou jedničky, akorát z tělocviku dvojku. Vzpomínám si ale, jaká to byla nuda. Už tehdy jsem si říkal, že bych ten čas mohl využít jinak a lépe.“

 

Pravidelně se zúčastňoval programátorských soutěží a získal několik cen. Ty teď stojí vystavené na poličce za jeho pracovním stolem.

 

Pětkrát plaketa Microsoft Most Valuable Professional, pár diplomů, hlouček pozlacených pohárů za programování. I tato ocenění Tomáše utvrdila v přesvědčení, že se zvládne uživit jako soukromník.

 

Rozhodl se proto najmout pár externistů a postavit se na vlastní nohy. „Nikdy jsem nechtěl být klasický zaměstnanec, jelikož si ráno rád přispím a měl bych problém s včasnými příchody do práce. Další mou slabinou je vycházení s nadřízenými, s tím bych určitě narazil, kdybych byl někde zaměstnán. Tím pádem mi nezbylo vlastně nic jiného, než být svým vlastním šéfem,“ vysvětluje se smíchem.

 

A kromě toho, že Tomášovi odpadly studijní povinnosti a přibylo papírování, žádné výrazné rozdíly nezpozoroval. „Do školy jsem na univerzitě kromě prváku chodil víceméně jen o zkouškovém. Můj den vypadal po celou dobu studia prakticky stejně: většinu času jsem seděl na koleji u počítače, nebo šel do některé z firem, pro které jsem pracoval, a tam jsem seděl u počítače,“ vypráví Tomáš Herceg.

 

Svět byznysu je jako džungle, v níž přežijí pouze nejsilnější. Mnoho firem zanikne ještě v roce vzniku. Není zde nikdo, kdo by začínajícího podnikatele vedl za ručičku. Odvážlivec si musí vše vyhledat a vyzkoušet sám, často systémem pokus-omyl. Podnikání navíc komplikují různé státní a evropské regulace.

 

Tomáš však tvrdí, že počáteční byrokracii bral jako hru, jako pomyslnou překážku, kterou je nutné překonat, aby - slovy fanouška stejnojmenné počítačové hry - Mario osvobodil princeznu Peach. „IT je naštěstí asi nejméně regulované odvětví s celkem malými počátečními náklady,“ dodává. Oproti potravinářskému průmyslu nebo výrobě alkoholu, kde majitel firmy potřebuje spoustu povolení, se podnikání v oboru informačních technologií obejde bez přísných předpisů a kontrol.

 

A i když s pomocí bratra nutnou administrativu vyřešil, pořád tady byla ta největší hrozba, která visí jako Damoklův meč nad všemi soukromníky bez ohledu na odvětví: že o nabízené služby či zboží nikdo nebude mít zájem.

 

„Ze začátku jsem se trochu bál, že nebudeme mít zakázky,“ přiznává zpětně s úsměvem Tomáš a posunuje si brýle na nose výš. „Ale to se naštěstí nikdy nestalo. Většinou je to tak, že jich je tak akorát nebo o jednu víc, než by mělo být.“

 

Na nedostatek práce si tedy stěžovat nemůže. Za tři roky existence už má Riganti na kontě přes 40 projektů, z nichž se některé stále vyvíjejí. „Dělali jsme pár hodně zajímavých věcí, třeba matematickou hru Abaku. Pro ni aktuálně chystáme verzi pro tablety a telefony. A už jsme dostali i první státní zakázku, tam ale šlo hlavně o to, správně vyplnit formuláře.“

 

Tomáš už se dávno nepodílí úplně na všem. Spoustu práce dělají externisté a brigádníci, on na všechno dohlíží a vypomáhá, kde je zrovna potřeba.

 

„Někdy pracuju dvě hodiny denně, někdy 14. Nemám stálou pracovní dobu,“ popisuje Tomáš s tím, že mu to dává ohromnou svobodu a může se kdykoliv zvednout a na týden třeba odjet do zahraničí.

 

A jak vypadá programátorův běžný den?

 

„Většinou se vzbudím někdy před polednem, snídám v době, kdy ostatní obědvají. Hodně času mi zaberou e-maily, chodí mi jich i 200 denně. Pracuju z domova, takže buď sedím u počítače, nebo běhám po schůzkách se zákazníky. Chodím spát hodně pozdě v noci, někdy i k ránu,“ vypráví.

 

Že to může být náročné? Samozřejmě.

 

Tomášovi tento rytmus ale nanejvýš sedne. Někomu vyhovuje, když pracuje od devíti do pěti a pak může vypnout. Tomáš by z toho ale asi brzy zešílel. Když pracuje na nějakém problému, chce ho vyřešit co nejdřív. Kdyby si řekl, že si dá v pět hodin konec, stejně by nad tím pořád přemýšlel.

Když se loučíme, uvědomím si, že ač to na sobě Tomáš nedává příliš znát, musí být hrozně šťastný mladý muž: živí se tím, co ho baví, jeho firma prosperuje a je sám sobě šéfem.

 

Pak mě napadne ještě jedna otázka.

 

„Jako programátor asi hodně času strávíš u počítače, viď? Po jakou nejdelší dobu jsi počítač  nepoužil?“

 

Tomáš se zamyslí. „Od narození do šesti nebo sedmi let, kdy mi rodiče počítač koupili. Pak jsem ho až na pár výjimek použil každý den a nemám moc důvodů tak nečinit. Nejspíš jsem u počítače strávil 50 procent života.“

Komentáře k článku
Pokud chcete komentovat článek, přihlašte se:  
Líbí se vám tento článek ?
Související články
18.11.2010