nevěř nikomu
pod třicet...
vyhledávání
»
home
« Zpět

Svobodné ovoce







Miluji banány. To mě napadne ještě před svobodou projevu a demokracií, když se mluví o roce 1989. Slavná fronta na banány konfrontovaná s mou spotřebou tohoto ovoce sprostého tvaru. Prý ženy na veřejnosti nerady pojídají banány. Já je šrotuji jako opice.

 

Narodila jsem se v roce 1992 v Československu, tři roky po sametové revoluci, či něžné revoluci, jak ji nazývají Slováci. Vyrostla jsem v malém městě na jihu Čech. Nikdy mi nic nechybělo. Mohla bych se prohlásit s čistým svědomím za rozmazlené dítě. Každé ráno jsem snídala hledíc na bezednou mísu s ovocem. Mandarinky, banány, kiwi, švestky, broskve občas ananas, mango nebo liči. Připomínalo to obraz od Alexandera Coosemanse, až na toho humra. U nás by zátiší dominovaly banány. Banány jako symbol svobody.

 

Rodiče mi často vyprávěli, jak jeli poprvé na Západ v 80. letech, koupili si kiwi a cpali se jím na ulici. Představuji si to upřímné nadšení, které připodobňujeme k dětské radosti, při vydlabávání kyselého ovoce, žvýkání hromady banánů a pojídání hroznového vína. A tak jeden z pilířů mých představ o minulosti mých rodičů jsou dvě postavy, které se cpou někde u zábradlí anonymní ulice Berlína svobodným ovocem.

 

„Nezažili to, neví o tom nic. Jsou to pro ně jen příběhy z televize,” to o mé generaci prohlašují lidé, kteří u revoluce stáli. Co na to máme říct, že nevíme, jaký byl komunismus? Žijeme ve společnosti, která je totalitou traumatizovaná a stále ještě sbíráme plody toho, co nám tu zasadila. Navíc je tu rozčarování, že ani demokracie není dokonalá. Ještě bude trvat dlouho, než bude společnost plně svobodná, stále se někteří dívají skrz prsty na homosexuály a odlišná etnika.

 

Rodiče nám ale dali život, v kterém se nemusíme bát, že nás někdo bude stíhat za naše politické názory. Moje maminka vystudovala medicínu, ještě na vysoké škole ji chtěli dostat do komunistické strany. Bála se, aby ji nevyhodili ze školy, když odmítne, ale z čeho měla ještě větší strach, byli její rodiče, co by na to řekli. Nakonec se z toho vykroutila.

 

Ani jeden z mých rodičů do strany nikdy nevstoupil. Tátu navíc sledovala StB a komunisti mu pravidelně zakazovali jeho hudební skupinu. Já jsem se narodila do demokracie. Nikdo mi nikdy nic nezakazoval. Nikdy jsem nebyla postavena před situaci, kdy bych se musela rozhodnout, jestli vstoupit do KSČ. Nevím, jestli bych obstála.

 

25 let od Sametové revoluce pro mě znamená můj život. Život, který je svobodný a je postaven na mých vlastních rozhodnutích a nikoliv na rozhodnutí, která za mě dělá někdo jiný. Kdyby tady byla totalita, nevím, kým bych byla, jaká bych byla ani co bych dělala.

 

Pravda je, že celý můj život je postaven na pilířích demokracie. Studuji žurnalistiku, povolání, které je měřítkem demokracie a jejím hlídačem. Pracuji pro svou vlastní firmu, o tom by se mi mohlo před rokem 1989 jen zdát. A moje rodina všechny peníze utrácí za cestování.

 

Do svých 22 let jsem procestovala většinu Evropy, Severní Ameriku, část Asie a část Afriky. Proto tvrdím, že 25 let od roku 1989 pro mě znamená život. Život, který si mohu určit sama, v zemi, kde nemusím stát fronty na banány a mohu si jich kila nechat dovést domu přes aplikaci  v telefonu.

Komentáře k článku
Pokud chcete komentovat článek, přihlašte se:  
Líbí se vám tento článek ?
Související články
18.11.2010