nevěř nikomu
pod třicet...
vyhledávání
»
home
« Zpět

Svoboda je svoboda, doma je doma







Pondělí 17. listopadu jsem stejně jako několik posledních týdnů strávila v Londýně. Práce i život samotný mě v posledních měsících zavedl všude jenom ne zpět domů, do Prahy, do České republiky. Přesto jsem pondělí 17. listopadu sledovala online zpravodajství i živé vysílání ČT 24. Výročí 25 let od pádu komunismu pro mě osobně znamená uvědomnění hned několika věcí. Za co jsem vděčná, a kde jsem přes všechno, co se děje, doma.

 

Musím se přiznat, že situaci v České republice sleduji v posledních měsících z povzdálí a hodně povrchně. Vzhledem k tomu, že doma zapínám zpravodajskou „čtyřiadvacítku“ pravidelně ráno a večer v televizi, v Londýně jsem ze zvyku tak trochu vypadla. Přesto vím úplně přesně, co dělá náš prezident, a to nejenom proto, že se o tom zmiňuje Guardian, ale i proto, že se mě na to ptají moji londýnští známí.

 

„No, v živém vysílání v národním rádiu přeložil slovo 'pussy' a popřel násilí během demonstrací 17. listopadu,“ opakuji „on and on and on“. „Wow, co je to za vola?“ slyším zpravidla zpět nezaobalené reakce..

 

A tak, když se zvedala v pondělí dopoledne na Národní třídě červená karta, jediný pocit, který jsem cítila, nebyla nenávist nebo zloba, znechucení nad naším prezidentem. Byl to vděk, že přes to všechno se o něm můžu bavit v Londýně nad Dim Sum se Španělem, Portugalkou a Britem. A že přes to, jak se skvěle bavíme a život v Británii je jedna z nejlepších věcí, která se mi kdy v životě stala, mě zajímá to, co se děje v Česku. Tam, kde jsem doma.

Komentáře k článku
Pokud chcete komentovat článek, přihlašte se:  
Líbí se vám tento článek ?
Související články
18.11.2010