nevěř nikomu
pod třicet...
vyhledávání
»
home
« Zpět

Republika bez hranic







16. listopadu, těsně před oslavami výročí sametové revoluce, jsem se vrátil z Barmy. Na letišti stačilo ukázat český pas, projít kolem celní kontroly (která stejně nic nekontrolovala) a mohl jsem opět svobodně vstoupit na území České republiky. Nikdo se mě nevyptával, odkud jsem přiletěl a co jsem v cizině vlastně dělal. Žádná autorita neměla potřebu omezovat můj pohyb po světě.

 

Patřím k polistopadové generaci, narodil jsem se až po pádu komunistického režimu. Výročí sametové revoluce je pro mě ale mementem, jak moc by moje romantická duše trpěla v socialistickém Československu. Lidé, kteří před půl stoletím vyrůstali na mayovkách či knížkách od Verna, museli čelit neskutečné frustraci: věděli, že jejich sny o dobrodružstvích v džungli nebo v Pacifiku se patrně nikdy nesplní. Museli si vystačit s těsnou českou kotlinou, a když chtěli jet k moři, volili mezi Baltem a Balatonem.

 

Zato dnes mohu otevřít atlas světa na libovolné stránce, náhodně někam zabodnout prst a pak se na dané místo vypravit. Stačí koupit letenku, sbalit si batoh a vyrazit s pár dolary v kapse na druhý konec zeměkoule. Států, do kterých se kvůli vnitřní nestabilitě nedá dost dobře vycestovat, je na světě dohromady asi pět – ale většina omezení se dá překonat. Důležité je, že ať už se rozhodnu vydat do sebevzdálenější pustiny, žádný komunista mi to nemůže rozmluvit. Když chci na vlastní kůži prožít příběhy z dobrodružných románů, nemusím kvůli tomu emigrovat a stát se vyhnancem z vlastní země.

 

Turistika je ale jenom špička ledovce. Okolní svět nabízí nepřeberné množství pracovních, studijních i dobrovolnických možností. Pokud budu nespokojený se svým životem v Česku, mohu se pokusit o restart a zkusit štěstí jinde ve světě. Česká republika se stala součástí globálního společenství a komunisté z ní už nevychovávají trucujícího outsidera.

 

Hranice republiky jsou díky Schengenu otevřené na všechny světové strany – a stejně tak neexistují hranice ani na síti. Těžko říct, jak by se komunistická vláda vypořádala s internetem, kdyby se ho dožila. Jisté ale je, že by se ho pokusila svázat cenzurou. Dnes, dvacet pět let po pádu režimu, představuje internet jeden ze symbolů svobody. I člověk, který nemá dost odvahy, aby se fyzicky vypravil dál za hranice republiky, může přes internet poznat celý svět. Když se chci seznámit s lidmi z Urugaye, můžu je zkontaktovat na sociálních sítích. Když potřebuji sehnat specifickou součástku, můžu si ji přes internet objednat z druhého konce světa - a za pár dní dorazí. Když nakrásně propadnu tchajwanské avantgardní hudbě, díky svobodnému internetu si jí můžu užít do sytosti.

 

Rodiče mi často předhazují, že má generace si ničeho neumí pořádně vážit: máme prý neomezený výběr a oceán možností. Za komunistů se všichni museli spokojit s málem, a díky tomu dokázali náležitě docenit, když se jednou za čas poštěstilo něco speciálního. Mají pravdu v tom, že polistopadová generace je zmlsaná a vybíravá – ale to je přirozený důsledek svobody. Jsme vybíraví, protože si můžeme vybírat.

 

Díky tomu, že před dvaceti pěti lety svrhla sametová revoluce komunistický režim, můžeme do celého světa. Otevřené hranice pro mě osobně představují největší hodnotu, protože ve své zemi nemusím cítit klaustrofobii. Pokud se v mém životě něco pokazí, vyklouznu zadními vrátky a zkusím hledat štěstí jinde na světě. A kdyby mě jednou cizina omrzela, mám se kam vrátit.

 

Jsem vděčný, že v České republice žiji proto, že ji mám rád – a ne proto, že tu žít musím.

 

FOTO: Michal Červenka

Komentáře k článku
Pokud chcete komentovat článek, přihlašte se:  
Líbí se vám tento článek ?
Související články
18.11.2010