nevěř nikomu
pod třicet...
vyhledávání
»
home
« Zpět

Michal Grunt: Potřásl jsem si rukou s Dalajlámou. Ale ještě mi úplně nedošlo, jaká to vlastně byla u







Většina českých studentů si na prázdniny hledá nejrůznější brigády či praxe v oboru. Michal Grunt, student stavebního inženýrství na VUT v Brně, v oboru pracoval též, avšak trochu jinak. Celé léto totiž zasvětil stavbě školy v severoindickém Ledakhu, jež bývá též nazýváno Malý Tibet a je to jedno z mála míst, kde stále přežívají tradice a kultura Tibetu. A taky si odskočil na schůzku s Dalajlámou.

 

 

Do Malého Tibetu odcestoval s organizací Brontosauři v Himalájích, o které se dozvěděl náhodou, při práci v jednom brněnském jazzovém baru od jednoho z návštěvníků, jenž s nimi v minulosti cestoval. „Po dohledání dalších informací na internetu jsem se rozhodl, že s nimi chci vycestovat za každou cenu. Nejvíce mě na organizaci zaujala právě oblast Malého Tibetu, ve které Brontosauři působí - kultura a životní styl tamních obyvatel mě začaly v posledních letech hodně ovlivňovat,“ vypráví Michal.

 

Díky tomu, že studuje stavební inženýrství i díky předchozím zkušenostem získal místo odborného dobrovolníka. „Mou hlavní náplní byla koordinace dělníků. Předával jsem jim rady na lepší a efektivnější využití pracovní síly. Práce mě posunula dál v oblasti stavebnictví, znalostech architektury, práce se dřevem i jinými, místními materiály.“

Škola, na jejíž stavbě (resp. rozšíření o další kampus) se podílel, se jmenuje Spring Dales Public School. Je to soukromá ZŠ a mateřská školka. „Studenti, kteří mají možnost vystudovat ji celou a nemusí ji z finančních důvodů přerušit, patří pak na středních školách v Indii mezi elitu. Je jich však málo, protože, ač pro nás by cena byla směšná, v přepočtu asi 5000 Kč za rok, pro tamní obyvatele je to dost peněz. Rád bych odkázal na adopční program, díky kterému může dětem pomoci ke vzdělání každý.“

 

A jak se dobrovolníkům v Ledakhu bydlí? „Nejsem typ člověka, který potřebuje mít denně teplou sprchu, evropský záchod, a nevím, co všechno dalšího. Věděl jsem, do čeho jdu, a nakonec jsem byl i mile překvapen prostory, ve kterých jsme nocovali,“ svěřuje se Grunt s tím, že zpočátku přespával v počítačové učebně, ale později byl přestěhován do budovy, jež sloužila pro chod solární elektrárny. Celou dobu spal na zemi ve spacáku, ale to mu nevadilo. „Člověk je tvor, který je schopen zvyknout si absolutně na všechno…“ Někteří z dobrovolníků žili i u místních rodin.

 

Michalovi Gruntovi místní obyvatelé připadali velmi sympatičtí. „Zajímaví mi přišli snad všichni, hlavně obyvatelé v horách. Každý byl jedinečný, svým způsobem jinak smířený se svým osudem. Každý mi předal něco jiného – někdo působil velice klidně, pozitivně a vznešeně, někdo mě zase dokázal rozesmát, od jiných jsem dostal třeba čaj, oplatku, místní čapaty, vesměs všichni byli velice dobrosrdeční… Tradiční buddhisté jsou opravdu velice mírumilovní. Oproti tomu lidé ve městech jsou už přeci jen odlišní, nepřemýšlejí tolik ,srdcem‘, ale spíše jsou u nich na prvním místě peníze. To ale nemohu tvrdit o všech. A také jsem se nesetkal s myšlením, které se objevuje u nás – ve smyslu ,on má více zákazníků, tak mu půjdu nějak zavařit.‘“

 

A vadilo mu v Malém Tibetu něco? Pouze dotěrní obchodníci, které bylo velmi těžké odhánět. „Dokázal jsem však pochopit, že je to jejich každodenní chleba a že musí ,ulovit‘ co nejvíce turistů a zajistit tak příjem pro svou rodinu. Je to doslova boj o přežití.“

 

V Tibetu tradiční tibetská kultura již vymírá. Řada uprchlíků odtamtud utekla právě do Ladakhu - tibetská kultura a tradice přežívají tam. „Ve městech je to znát díky tradičním buddhistickým oděvům, kteří staří, ale i někteří mladí buddhisti nosí. A i když je ve městech i tradiční tibetská architektura, pod obrovským stavebním rozmachem tyto stavby pomalu zanikají, už je jich pomálu.“ Ve vesnicích se tibetská kultura drží více: „Jsou tam tradiční domky - malé, maximálně o dvou místnostech, kde všichni pohromadě spí v jedné místnosti. Střechy ploché, zakryté hlínou a slámou, malá okýnka, malé dveře, všude kolem políčka s obilím, nádhera. Hory, na jejichž vrcholcích se majestátně tyčí kláštery, některé jsou zabudované ve skalách... Prostě harmonie pro tělo i duši,“ popisuje Michal Grunt.

 

Během svého pobytu v Malém Tibetu se setkal i s Dalajlámou na jeho škole Jamien school in Leh. „Audience u jeho svátosti XIV. Dalajlámy se konala pro naši organizaci Brontosauři v Himálajích. Pro mě to byl skutečně silný zážitek, ale do dneška si nejsem schopný uvědomit, s jak významnou duchovní a politickou osobou jsem se setkal a potřásl si s ní rukou. Byl naprosto otevřený, usměvavý, mluvil tak klidně a vznešeně, s rozmyslem a rozvahou. Už než něco řekl, bylo vidět, jak se to všichni chystáme zhltnout,“ směje se.

 

Michal Grunt se také společně se svou kamarádkou Yvonou, která též pracovala v Indii jako dobrovolnice, vydal na týdenní trek přes Kašmírská jezera. Ale nebylo to jen tak ledajaké cestování – neměli s sebou stan ani vařič. Místo toho se jim podařilo sehnat jen plachtu 4 x 6 metrů, kterou přehodili přes trekové hole. „Komfortní spaní,“ směje se Michal. „Po první noci jsme se chystali na nejnáročnější etapu celého treku – jenže to jsme v tu chvíli ani nevěděli. Vytiskli jsme si jakousi mapku, kde bylo vidět akorát, jak se trať zhruba stáčí, a pak jsme měli psaného průvodce, který popisoval, kam máme jít, a co bychom v danou chvíli měli mít na obzoru.“

 

Na cestě potkali řadu místních obyvatel. „Chytili jsme se nějakého místního beduína, který nás zavedl k jeho osadě. Tam nám dali čapaty a slaný čaj, což bylo hrozné pití, ale ze slušnosti jsme ho vypili – divili se, že jsme si nenalili další. Další den jsme opět potkali nějakého beduína, zapůjčil nám stan. Zaplatili jsme si u nich vlastně takovou polopenzi. Říkal, že za 1000 rupií, což je v přepočtu asi 330 korun, nám půjčí stan na večer, dají nám k večeři pstruhy s rýží, čaj a k snídani nějaké čapaty s čajem. Souhlasili jsme. Vtipné bylo, že jsme si museli jít ty pstruhy nachytat,“ vzpomíná Michal Grunt na své cestování. Je zjevné, že ho Malý Tibet naprosto pohltil. Určitě se tam prý ještě vrátí.

 

Zdroj fotografie: Archiv Michala Grunta

Komentáře k článku
Pokud chcete komentovat článek, přihlašte se:  
Líbí se vám tento článek ?
Související články
18.11.2010