nevěř nikomu
pod třicet...
vyhledávání
»
home
« Zpět

Když historie ožívá







Sedmnáctý listopad jsem stejně jako většina mých vrstevníků brala dříve zkrátka jako možnost si v týdnu přispat a nejít do školy. Koho na základce všechny ty svátky a významné dny vlastně zajímaly, hlavně že jsme mohli zůstat doma, důvody jsou vedlejší.

 

Až s postupem času jsem se začala zajímat. Začala sledovat dění. A vyptávat se, kde byli moji rodiče či prarodiče, když to všechno v roce 1989 vypuklo. Říkala jsem si, že jsem vlastně o hrozně moc přišla. Naše generace tak nějak neměla možnost být součástí něčeho tak velkého, jako je boj za vlastní svobodu a demokracii. A ač si o sametovosti revoluce nedělám iluze, ačkoli se mně i celému zbytku národa náš drahý prezident snaží namluvit opak, pořád mám pocit, že bez toho pocitu sounáležitosti a vlastenectví, jehož součástí byli moji rodiče i prarodiče, mi něco chybí.

 

Protestů a demonstrací již bylo mnoho – a mnoho jich ještě bude, ať se už budou týkat čehokoli. A tak jsem i já měla možnost zažít atmosféru nespokojenosti a zvláštní pospolitosti protestujícího davu. Ale nebylo to ono. Nedalo se to nijak spojit s tím, co jsem četla a slyšela o listopadu 89. A tak jsem to pustila z hlavy a dál prožívala toto výročí spíše pasivně. Ano, samozřejmě jsem zavázána všem těm, kteří se zasloužili o rozpoutání protestů a následné svržení komunistů. Vždyť jim vděčím i za to, že studuji tam, kde studuji. Jen mě 17. listopad nijak osobně neoslovoval.

 

Až letos. Letos se relativně poklidně bublající kotlík české nespokojenosti proměnil v zuřivě pískající papiňák, v němž výbušnou směs výročí boje za svobodu a demokracii a stabilně nekvalitní české politiky zdatně připepřil a promíchal prezident Miloš Zeman. A ono to bouchlo. Lidi pohánění historickým symbolem se zvedli ze židlí a řekli si, že je třeba něco udělat. Že je třeba říct svůj názor. A vyrazili do ulic s červenými kartami a transparenty, aby vznešeně řečeno dostáli odkazu svých předků.

 

A povedlo se. Atmosféra pražských ulic byla naprosto nesrovnatelná s jinými státními svátky a i moje generace tak mohla tak trochu ochutnat to, co zakoušeli naši rodiče o 25 let dříve. Jen malou kapku, ale i ta se počítá.

 

Najdou se tací, kterým vadí, že vyjádřením nespokojenosti  byly narušeny oslavy a uctění těch, kteří se o zvrat v našich dějinách postarali. A že to bylo přes čáru. Ano, letící vajíčka si lidé mohli odpustit. Ale kdy jindy vyjádřit nespokojenost se stavem věcí než v den, který k tomu přímo vybízí?

 

Nemyslím si, že by to byl konec klasického českého posedávání po hospodách a věčných stížností. Pořád budeme poslouchat, že „Zeman je pravý Čech“ a že „bylo líp“. Zvlášť lidé na vesnicích mají pocit, že jejich život ztratil na důležitosti, že pro stát už nic neznamenají, že těm nahoře jsou ukradení. Že s pádem režimu o cosi přišli a že zkrátka bylo lépe. I když byl jejich život tenkrát limitován pravidly a omezeními, dával také větší smysl, lidé mohli mít pocit, že jsou součástí něčeho většího.

 

S příchodem svobody tak někteří starší jedinci v odlehlejších koutech republiky nevědí, co si s ní vlastně počít. A snad jim autoritářské vystupování a bodré sliby našeho drahého prezidenta brnkají na citlivou strunu. Přesto vnímám letošní oslavy 17. listopadu jako důležitý moment pro nás všechny. Moment, kdy jsme si dokázali, že se zvládneme zvednout z křesel a ozvat se. Třeba to budeme dělat častěji.

 

A možná, když budeme mít štěstí, příště Zeman nebude řečnit z Hradu, ale znovu jen ze svého křesla na Vysočině.

Komentáře k článku
Pokud chcete komentovat článek, přihlašte se:  
Líbí se vám tento článek ?
Související články
18.11.2010