nevěř nikomu
pod třicet...
vyhledávání
»
home
« Zpět

Kdy, když ne teď? O červených a zelených kartách a Mistru Janu Husovi







Listopad 89 jsem nezažila, ještě jsem nebyla na světě. Sametová revoluce je pro mě víceméně dějepis. Když ale studujete v Praze, dennodenně procházíte místy, kde „se to stalo“, a s nadcházejícím výročím se na vás valí články a vzpomínky pamětníků (třeba ta, že to byl masakr), nemůžete brát 17. listopad jen jako volné pondělí. Navíc když jste naštvaní na svého prezidenta.

 

Právě proto jsem letos šla na Národní třídu a červenou kartou dala Miloši Zemanovi najevo, že nesouhlasím s tím, jak vede tuto zemi. Vadí mi nekritické nadržování Rusku, podlézání Číně, vulgarity v přímém přenosu, překrucování fakt i našich dějin. Vadí mi, že ztrapňuje nás všechny.

 

Pár demonstrací už jsem v životě zažila a většinou nebyly zrovna příjemné. Pozitivní atmosféra během této sváteční mě však úplně pohltila. Šlo sice o protest, ale tak klidný, mírumilovný a zároveň intenzivní a jasný, že jsem z Národní třídy odcházela s výbornou náladou. Už dlouho jsem nezažila, že by se lidé takto semkli. Miloš Zeman opravdu sjednotil národ. Proti sobě.

 

S „pražskou kavárnou“ toho moc společného nemám. Pocházím z Opavy, z rodiny zdravotní sestry a ošetřovatele a velká část mých příbuzných žije na vesnici. Zeman rád říká, že jeho odpůrci jsou pouze nespokojenci z Prahy, kteří v prezidentské volbě volili knížete a dosud se s jeho prohrou nesmířili.

 

Také jsem ho volila. Mít však na Hradě důstojného a čestného prezidenta, dávno bych hodila volební výsledky za hlavu. Takhle to však nejde, ať už je za Zemanovým jednáním z posledních týdnů promyšlený plán nebo „jen“ alkoholová demence a buranství štamgasta ze čtvrté cenové. Tohle prostě není můj prezident. Proto jsem se připojila také k pochodu na Hrad.

 

Z jiného světa

Ještě před ním jsem však zažila něco neuvěřitelného. Mítink Zemanových příznivců. Samozřejmě nikomu neupírám právo vyjádřit svůj názor, byť s ním třeba nesouhlasím. O svobodu názorů také před pětadvaceti lety šlo, že. Ale to, co jsem viděla na Klárově, bylo za hranicí mého chápání. Měla jsem pocit, jako bych se ocitla v nějakém paralelním vesmíru.

 

Skupina asi tří set důchodců se zelenými kartami (ha ha), demagogie, hysterie a lži. Slova o mediální propagandě – „Demokracie začíná tam, kde končí signál České televize“ – a honu na čarodějnice. O tom, že „pan prezident byl na návštěvě v Moravskoslezském kraji a zaplnil tam náměstí!“ Jistě, ale kdo by se nešel podívat na hlavu státu? U nás v kraji nepotkáváme známé osobnosti na každém rohu. Že právě v mé rodné Opavě na něj volali „ruský švábe, neschovávej nás za kundy“, už řečníci zapomněli dodat, o Krnově ani nemluvě. Slogan o švábovi se mimochodem ujal i v Praze.

 

Po úderníkovi Janu Velebovi vystoupila spisovatelka Lenka Procházková, která z kouzelného klobouku historie vytáhla Mistra Jana Husa a jala se z něj před nadšeným davem dělat národního hrdinu a z husitů jediné opravdové Čechy. Jak to souvisí s naší dnešní situací a Milošem Zemanem? Mezi posluchači vidím komunistu Jiřího Dolejše. Jak příznačné. Je mi špatně, radši jdu pryč.

 

Pokračuji oslavou svobody na Hollaru, kde se koná akce Free Velvet. Výtvarník Bořek Šípek a herečka Eva Holubová tam připíjí „na Havla a na svobodu“. Zpíváme Havlovu oblíbenou lidovku Ach synku, synku a českou hymnu. „Mé děti studují v Anglii, koupila jsem si barák na Sicílii a chci pryč z týhle země. Ale teď, když jste zpívali, si říkám: Ne, my si prostě nedáme s..t na hlavu, to nejde. Něco s tím musíme udělat. Ty č....i nám to vzít nemůžou,“ herečka je velmi ostrá. Ozve se potlesk.

 

Skeptický kamarád se mě pak v noci u vína ptá: „Myslíš si, že to k něčemu bylo? Že Zeman odstoupí?“ Nejsem včerejší. Vím, že neodstoupí. Každý jiný prezident by se nad sebou minimálně zamyslel, ale Zeman ne. Ostatně jeho odpověď: „Já se vás nebojím,“ když ho demonstranti na Albertově vypískali, mluví za vše. Nelíbí se mi házení vajec, to už je za hranou, navíc to zkazilo vyznění celého protestu. Však toho mistrný manipulátor Zeman také náležitě zneužil.

 

Ale stálo za to. Dali jsme najevo, že umíme i víc než jen nadávat u piva nebo mávat rukou nad tím, co to ten prezident zase udělal. Že se stydíme za to, jak nás reprezentuje v zahraničí. Že k jeho odpůrcům nepatří jen studenti, novináři, „lumpenkavárna“ a podobně. Do ulic vyšly celé rodiny, lidé různého věku i povolání. A nejen v Praze. Pětadvacáté výročí boje za svobodu a demokracii jsme oslavili nejlépe, jak jsme mohli. Byl to výjimečný den. Snad bude mít svůj účinek a příští rok bude 17. listopadu zase jen obyčejné volno.

Komentáře k článku
Pokud chcete komentovat článek, přihlašte se:  
Líbí se vám tento článek ?
Související články
18.11.2010