nevěř nikomu
pod třicet...
vyhledávání
»
home
« Zpět

Jiří Doležal: Sedmnáct hodin na place







Znáte to, sedíte si ve škole a přemýšlíte, co s letní brigádou. Najednou se vám ozve kamarád, s tím, že by pro vás něco měl. Přesně takhle zdánlivě jednoduše se Jiří Doležal (23) dostal k prvnímu místu asistenta režiséra a dnes mu nezbývá než odmítat kupící se nabídky na další natáčení. Více než rok po přerušení studia svého rozhodnutí rozhodně nelituje.

 

jdolezal1

 

Jako student žurnalistiky na olomoucké Univerzitě Palackého si ještě před rokem budoucí kariéru představoval trochu jinak. Zmíněný telefonát ho dostal ke kamerám, hercům a především časově náročnému a mnohdy stresujícímu povolání. „Je to vlastně práce s herci, komparzem, komunikace s maskérkami, kostymérkami, a tak dále. Asistent by měl zvládat skoro vše a orientovat se alespoň z části i v ostatních departmentech filmové produkce,“ uvádí Jiří na mou první otázku alespoň hrubý výčet povinností, se kterými denně potýká.

 

Asistent režiséra tak pracuje soustavně na kontrakty. Svazuje ho jen konkrétní film a spokojenost nadřízeného a personálu s jeho komunikačními a organizačními schopnostmi. „Pracuji na živnostenský list, takže každý film dělám s někým jiným. Je to vždy pro nějakou českou produkci, která v koprodukci spolupracuje s nějakou zahraniční,“ představuje svého typického zaměstnavatele. Zeptám-li se, s kým ze zahraničí nejčastěji spolupracuje, nedostane se mi vlastně nijak překvapivá odpověď. „U nás se točí spousta německých filmů, takže spolupráce s Němci je nejčastější, ale jinak člověk potkává lidi z celého světa.“ V souvislosti s tím mě napadne, jestli je nějak rozdílné něco chtít od Němce nebo Čecha. Liší se nějak v pracovní morálce a jak se s nimi obecně komunikuje? „Celé je to jako vždy o lidech. Stejně tak jako člověk může narazit na hlupáka tady u nás, tak se to může stát i v Německu, nebo kdekoli jinde. Samozřejmostí pak pro tuto práci je se s cizinci hlavně domluvit, takže alespoň kvalitní angličtina je nutnost.“

 

Pracovní hodiny jsou u filmové produkce naprosto relativní pojem a během natáčení se občas posouvají daleko za běžnou „osmihodinovku.“ Své mi o tom pověděl Jiří při popisu běžného pracovního dne. „Pokud se točí, tak je pokaždé jinak. Záleží kolik scén je ten den v plánu, kolik je herců a komparzu, kde se točí, jestli je to denní nebo noční. Takže se asi ani nedá říct, jak vypadá můj den v práci, každý den je úplně jiný. Pro příklad, poslední dobou vstávám kolem čtvrté hodiny ráno a vracím se domu kolem deváté, desáté večer.“ Dlouhé natáčecí dny si potom vynahrazuje i několikaměsíční dovolenou. „Ono záleží na každém, který projekt vezme a jestli vůbec dostane nabídku na nějakou práci. Já jsem za posledního půl roku měl volna dost. Točil jsem do podzimu, a pak už jsem si udělal volno. Začínám točit teď v dubnu, takže jsem si odpočinul víc než dost.“

 

Po pěti natáčení v České republice a prvních zkušenostech v Německu s Jiřím rekapituluji předešlý rok a vyzvídám, co plánuje do příštích let. „Tohle mi vlastně úplně vyhovuje. Jinak budoucnost je ve hvězdách. Určitě ještě chvíli u téhle práce zůstanu, jelikož je pořád prostor se zlepšovat a postupovat výš.“ Obecně optimistické vyhlídky nakonec krotí trocha zdrženlivosti. „Ačkoli mě to baví, nevím, jestli to je práce na celý život. Jak jsem říkal, když se točí, tak není moc času. Ve vztahu to například není vůbec jednoduché, a to už vůbec nemluvím o případné rodině.“

Komentáře k článku
Pokud chcete komentovat článek, přihlašte se:  
Líbí se vám tento článek ?
Související články
18.11.2010