nevěř nikomu
pod třicet...
vyhledávání
»
home
« Zpět

Lajk na vlaky (s trochou hejtu na venkov)







Dneska je to na den přesně šest měsíců, co jsem se odstěhovala z Prahy. Půl roku bydlím na venkově. Půl roku!

 

Už to je samo o sobě dost děsivé, což ještě podtrhuje fakt, že místo mého nového bydliště jsou Neratovice, město (opakuji: MĚSTO), kde není vůbec nic. Nejenom, že se musím starat sama o sebe, bydlím na vesnici, která si se stejným počtem obyvatel jako naše sídliště říká město, ale ještě navíc tady nic není.

 

Vlastně je tu jedna zajímavá věc. Říkejme tomu náměstí, přestože je to jen poněkud zanedbaný park s nefunkční fontánou a několika oprýskanými lavičkami. Výlohy obchodů slibují to stejné, co před třiceti lety, takže je to vlastně docela cool retro výstava.

 

Co mě ale nepřestává fascinovat je to, že přes tohle náměstí vedou koleje. A ne jen tak nějaké. Železnice tudy vede z jednoho konce náměstí na druhý, nejdřív míjí obří panelák s nápisem SPOLEČENSKÝ A KULTURNÍ DŮM NERATOVICE, přetíná park a na druhém konci má dokonce zastávku Neratovice – MĚSTO. Město!

 

Nepřestávám tomu věřit. Nutně to tedy znamená, že Neratovicemi projíždí vlak. Jak naschvál ale ten, který jezdí po náměstí sem a tam, nemíří do mé milované Prahy. Smůla. Šourají se tudy jen takové ty malé vagonky, kterým trvá dostat se někam dvakrát tak dlouho než obyčejným vlakům.

 

Na ty obyčejné vlaky si člověk musí dojít až na nádraží na dolním konci města. V praxi to znamená ujít něco kolem patnácti minut, koupit si předražený lístek a dojet do Prahy. Cesty na nádraží mi nevadí, naopak jsem vždy trochu vzrušená, zda závod s časem vyhraju já nebo vlak.

 

Zpoždění mě tak nijak neobtěžuje, kromě těch vzácných případů, kdy jdu včas. Neratovické vlaky, tedy přesněji řečeno turnovské a mladoboleslavské rychlíky a mělnické osobáky, mají navíc zvláštní schopnost nabrané zpoždění vždycky dohnat, za což je miluju. Pokaždé je tedy stihnu a do Prahy se dostanu v předem známý čas.

 

Kromě toho, že mi perfektně šetří čas, mají vlaky ještě mnoho dalších výhod. Oproti autobusům se u dveří nikdy nestojí přísná fronta, ve které trapně přešlapují všichni ti, kteří marně vyhlížejí zpožděný autobus.

 

Před Prahou nikdy nestojíme v koloně (možná za to můžou půlhodinové intervaly mezi vlaky). Ve vlaku vám nikdy není vedro ani zima. Vždycky je vám tam tak nějak příjemněji než v ostatních dopravních prostředcích a máte neurčitý pocit dobrodružství, přestože víte, že za třicet minut vystupujete.

 

Dobrodružství je i samotné Hlavní nádraží, kam směřují všechny vlaky. Itálie má svůj Řím, my zase Hlavák. Masaryčku nepočítám, tam jezdí jenom opravdoví venkované. Průvodčí se na vás hezky usmívá, i když platíte lístek pětistovkou. Žádné nucené úsměvy. Lidé respektují, že máte sluchátka a nepokouší se na sebe upozornit s otázkou, zdali je místo vedle vás volné. Sednou si naproti a tiše předstírají, že neexistují.

 

Jsou chvíle, kdy vlaky proklínám – jako když mají směšná zpoždění ve výši třiceti sedmi minut nebo když na mě spolucestující celou cestu upřeně zírá z protější sedačky (a co hůř, když pozoruje můj odraz v okně), ale jinak vlaky miluju. Když teda zrovna Dopravní podnik nezavře tramvajovou trať z Hlaváku na Národku, to už zas tak nadšená nejsem. Stejně ale vždycky spěchám na vlak a těším se na těch třicet minut štěstí a klidu.

 

Přestože jedu do Neratovic…

Komentáře k článku
Pokud chcete komentovat článek, přihlašte se:  
Líbí se vám tento článek ?
Související články
18.11.2010