nevěř nikomu
pod třicet...
vyhledávání
»
home
« Zpět

Historický revizionismus 25 let po sametu







V těchto dnech slavíme 25 let od pádu komunismu. Jsem vlastně téměř překvapen, že už je to tak dlouho. Narodil jsem se sice téměř na den tři roky po revoluci, ale připomínky komunismu jsem měl na očích od malička stále, a s tou pro mě často je těžko představitelnou minulostí jsem byl konfrontován dnes a denně ve stavbách, osobách, zvycích, vzpomínkách, ekonomice i politice.

 

Čtvrt století, to je přece jenom nějaká chvíle. Kratší dobu trvalo dostat se od Elvise k Sex Pistols, nebo od dřevěných dvojplošníků k překročení rychlosti zvuku. V neposlední řadě náš zatím poslední pokus o vytvoření demokratického státu vydržel déle než pokus první, a to i kdybychom počítali až od vzniku samostatné České republiky.

 

Je často opakovaným faktem, nejspíš pro jeho stále rostoucí neodbytnost a také nepříjemnost, že historie pádem komunismu neskončila. Naopak, v posledních letech a měsících se zdá běžet rychleji, než by nám bylo milé. A mnohdy se zdá, že nejenom že neběžíme s ní, spíš běžíme proti ní, či spíše se snažíme se z jejího postupu vyjmout.

 

Dvacet pět let po revoluci bylo přijato majetkové narovnání státu a církve – za bouřlivého nesouhlasu nezanedbatelné části národa. Dvacet pět let od revoluce je komunistická strana stále významným parlamentním subjektem, a lidé s komunistickou či stbáckou minulostí významnými osobnostmi veřejného života v politice, justici, bezpečnostních složkách. A zdá se, že než aby toto byly poslední znaky jisté nesrovnanosti s komunismem, jde spíš o znaky narůstající tolerance a indiference vůči jeho nerozřešenému dědictví.

 

Od nástupu Miloše Zemana do prezidentského úřadu a ještě víc od začátku činnosti Babišovy - vlastně Sobotkovy – vlády se hovoří o opouštění Havlova odkazu, upřednostňování byznysu před lidskými právy, změně zahraničněpolitické orientace. Problém však z celkového pohledu není ani tak změna postoje, jeho přehodnocení, ale spíše jeho opuštění. Andrej Babiš nebyl zvolen kvůli politické vizi, pokud se za politickou vizi nepokládá prosté vládnutí. Pokud se opouští Havlovy myšlenky, nejsou nahrazovány myšlenkami, dejme tomu, Marxovými, ale absencí jakýchkoli jiných myšlenek než bezprostředně zaměřených na přísně konkrétní ekonomické cíle. Nejde přitom o střet idealismu s pragmatismem, spíše o střet koncepčního žití a pouhého přežívání, o rozpor mezi vědomým vyhodnocováním svého okolí na bezprostředně „objektivní“ bázi a normativně podmíněnou snahou svoje okolí ovlivňovat.

 

Místo toho, abychom se tedy z nějakého porevolučního zmatku vyvinuli do státu či společnosti s jasně definovaným morálním backgroundem, co možná široce přijímanými hodnotami a jakousi vizí, naopak jsme z pokusu (byť třeba omezeného a menšinového) o vytvoření takové společnosti ihned po revoluci během posledních let upadli do zmatku a cynické prázdnoty.

 

Není to myšlenka nijak průlomová, a rozhodně není má vlastní, ale myslím si, že pro dlouhodobou a zdravou existenci životaschopné a sebevědomé společnosti je potřeba více než geograficky homogenní území osídlené lidmi, mluvícími stejným jazykem a instinktivně toužícími po samosprávě. Masarykův výrok o státech, vznikajících a existujících idejemi, je všeobecně známý. Na jaké ideji vznikla Česká republika? Chce se říci, že na ideji slovenské samostatnosti. Na jaké ideji tedy vznikla ČSFR, jejíž vlajku náš stát stále používá? Na jaké ideji proběhla transformace z ČSSR na ČSFR?

 

Boj proti komunismu, nebo šířeji proti totalitě, schopnost se i proti zásadám krátkozraké provinční parodie na reálpolitiku postavit se za slabší a utištěné – je to dostatečně nosná idea? Snad ano, je-li sdílena rozhodující částí národa. „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí,“ ale čí pravda a láska k čemu, nadhazují provokativně Opráski sčeskí hiztorije.

 

Právě boj o pravdu velmi viditelně obklopuje letošní, dvacáté páté, výročí sametové revoluce. Spory o přítomnost či nepřítomnost současného presidenta na Národní třídě v roce 1989, o přesný text jakési ruské punkové písně, o relevanci Ústavu studia totalitních režimů – je patrná snaha demytizovat slavnou sametovou revoluci. Je snaha odhalit pravdu. To je jistě správně? Revoluce byla přece překroucena, vyzdvižena, použita jako žrádlo pro tupé masy, v učebnicích dějepisu se líčí černobíle, paušálně se plive na všechny, kdo jsou politicky nalevo od Margaret Thatcherové, opájíme se Královedvorským rukopisem slavné revoluce.

 

Že to tak není? Jak to tedy je?

 

Ve skutečnosti se v poslední době bourá i ten chatrný konsenzus o zločinnosti komunismu a obecných morálních pravidlech, který byl po revoluci nastolen, hrstkou zhýralých intelektuálů, jak mnozí naznačují. Postupná likvidace ÚSTR byla jedním z prvních kroků, další můžeme sledovat v těchto dnech a měsících, v přímém přenosu. Demonstrace proti současné poltické reprezentaci tak nejsou zneužíváním odkazu 17. listopadu, ale jeho přímým pokračováním. Sametová revoluce možná není permanentní jako ta Fidelova, rozhodně ale ještě neskončila.

Komentáře k článku
Pokud chcete komentovat článek, přihlašte se:  
Líbí se vám tento článek ?
Související články
18.11.2010