nevěř nikomu
pod třicet...
vyhledávání
»
home
« Zpět

Hejt na spolubydlení







Ne, nejsem žádný sociopat, introvert ani autista, který se straní kontaktu s jinými žijícími bytostmi svého druhu a má panický atak, když musí koupit koupit rohlíky na jiné, než bezkontaktní pokladně. Ne, já mám lidi rád, se svými kamarády se rád denně stýkám a co se týče bezkontaktních pokladen, vždycky na nich něco pokazím a musím volat žijící pokladní bytost svého druhu, aby mi pomohla. Přesto ale zjišťuju, že čím dál tím hůře snáším, když musím sdílet hlavní životní prostor, tedy byt, se skupinkou spolubydlících. Můj nelibý pocit ze sdílení domácnosti ještě násobí současný stav, kdy přes můj průchozí pokoj chodí několik lidí do koupelny, kam bohužel jiná cesta nevede. Za nelibý pocit ale nemůže jen tento stav.

 

 

Ze začátku to všechno vypadá doslova růžově. Člověk má po maturitě a po přijímačkách, které ho katapultovali na „vejšku do Prahy no“, což s fingovaným nezájmem neopomene sdělit všem spolužákům, kteří zůstali na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity, kde „to ale přece taky vůbec není špatný, viděls ty výsledky v žebříčku AFLE?“, jak vysvětlují s nefingovanou nervozitou. Velká Praha, to bude konečně konec 12 let v řetězech rodičů, střední a provinční nudy v maloměstě. Konečně všichni ti cool lidé, vernisáže prolité vínem, nové lásky a hlavně společný byt na Vinohradech s několika nejbližšími kamarády, ve kterém budeme pěstovat kytky! Pořídíme si psa! A já nám budu vařit! No, všechno nakonec bude úplně jinak, ale popořadě.

 

První dny společného bydlení jsou ještě v pohodě, s první šlupkou od banánu, která přepadne přes okraj přeplněného odpaďáku rovnou pod nohu spolubydlící, která nese horké fair trade kafe, se ale nálada změní. „Hele je mi to trapný, ale neměls tenhle týden vynýst koš ty?“ zvýší hlas opařená a vy opařeně mlčíte, i když před očima máte ten plný dřez nádobí, na kterém pomalu hnije zelenina z farmářského trhu, a které měla umýt ta opařená. Úklid je elementární věc, když je ale každý z mnoha malých bordelů rozesetých po bytě tak nějak všech, nikdo se k úklidu nemá a z hnízdečka přátelství se pomalu stává squat.

 

Z hnízdečka přátelství se oslím můstkem přesuneme k hnízdečku lásky. Na to rovnou zapomeňte, protože kdykoliv si domů přivedete někoho, s kým nechcete zůstat dlouho oblečeni, je v bytě plná kapacita, na víkend domů teda nakonec roomie nejede, a vůbec, radši to celé odpískáte než mít nežádanou společnost. Pokud si ale domů někoho přivede spolubydlící, popsanou ohleduplnost a taktnost zpravidla neprojeví. Live přenos z redtube začne tlumenými vzdychy, které plynule přejdou v netlumené, vždyť na Karlovce má přece každý spolubydlící tři pokusy na zkoušku. Spolubydlící jsou obecně na bytě přítomni přesně v moment, kdy jejich přítomnost vůbec nevyžadujete a naopak byste několika vynesenými odpaďáky v řadě ocenili jejich nepřítomnost. Horor ve škole, jeho sequel v openspacu v práci, narvané metro, lidi, lidi, lidi a… spousta lidí na bytě, ještě hůře na pokoji, když zrovna chcete být sami!

 

Bydlení nejen na Vinohradech něco stojí a každý spolubydlící musí platit svoji část nájmu. Co když ale čtvrtku máminy výplaty rozfofrujete za tři večery v Bukowskim? Co když nové skinny džíny zrovna nejsou ve slevě? A co když jste ten čtvrtý večer v Bukowskim zůstali jako poslední a museli platit doplatek? No, peníze občas nejsou a to tak, že třeba není ani koruna. Nájem se ale platit musí. Z této nerovnice vychází především to, že občas musíte půjčit spolubydlícímu vy, občas půjčí on vám, najednou někdo půjčuje víc, než druhý vrací a najednou se nějak nevrací vratná kauce. O peníze jde až v první řadě. Peníze křiví vztahy. Tyhlety peněžní pořekadla všichni známe. No, jsou platná.

 

O vyjedené ledničce, kterou jste zrovna zaplnili nákupem za tři stovky, domácích mazlíčcích, na které máte alergii a vlasech ve vaně, není třeba mluvit. Jasně, na vše zmíněné lze namítnou, že vše je o domluvě, že jsme dospělí lidé, a že se přece nějak sneseme. To určitě, každodenní disputace jsou ale únavnější než ty na Základech filozofie. Po několika měsících zkrátka zákonitě přichází ponorka, která nutně vykrystalizuje v hledání nových spolubydlících v novém bytu, bez vrácené vratné kauce a s lehkou pachutí na vrchním patře. Jak z toho ven? Šetřit na vlastní byt. Nebo alespoň na vlastní pokoj. Protože pokoj sdílený, či průchozí, to jsou teprve ta pravá pekla, o kterých se v médiích moc nepíše. Zatím.

Komentáře k článku
Pokud chcete komentovat článek, přihlašte se:  
Líbí se vám tento článek ?
Související články
18.11.2010