nevěř nikomu
pod třicet...
vyhledávání
»
home
« Zpět

Hejt na sousedy







Bouchání, klepání, vrzání dřevěných mezonetových schodů, křik a pláč dětí (zde byl použit velmi eufemistický pojem, neboť občas je nazývám i jinak), piano a řev dospělých mířící nejčastěji na děti. Přiznávám se, nenávidím sousedy. Ten, kdo je na ně zvyklý, takovýto problém neřeší. Ten, kdo se přestěhuje z klidného domu, kde slyšíte ráno akorát zpívat ptáky, si rve uši při osmdesátém pátm bouchnutí dveří nebo při písničce „Travička, zelená...“ vycházející ze stupidní dětské a nervydrásající hračky.

 

Jsem trojitá teta, „svoje“ děti miluju, cizí děti jsou parchanti, pardon. Ale kdyby to byly jenom děti. Řekněme, že jaksi dokážu pochopit, že jsou dítka akční, pořád skáčou, dupou, nemůžou být na chvíli zticha, co pár minut pláčou a tyhle zvuky prostě nijak neeliminujete. Ještě nevynalezli ovládač na ztišení dětí, a proto tiše a docela i chápavě trpím. Ale! Jednoho krásného dne se do bytu nad námi přistěhoval klavír. Takový pěkný, černý, velký. Pěkný však do té doby, než ho poprvé uslyšíte. Tudududůůůůům. Ach bože. A klidnému čtení je konec.

 

Na piano cvičí šestiletá holčička, která dám nejspíš k Vánocům noty. Ne že bych jí podporovala v rozvíjení jejího hudebního talentu, ráda bych si ale poslechla i jiné skladby, než ona zná – slovy dvě. Tohle mám několikrát denně. Dost často jsem sice z domova pryč a vracím se třeba až pozdě odpoledne nebo večer, takže stihnu třeba jenom dvě skladby, ale jakmile se doma ocitnu celý den, a ještě nedejboře sama, je amen... Zacpávám si uši speciálními „hluchátky“, rozumějte pracovními sluchátky koupené výhradně pro tento účel. „Hluchátka“ dost pomáhají, nicméně malá zemětřesení, kdy se trochu tučnější paní prochází po schodech, nahoru, dolu, fyzicky pociťuju. Asi tak osmdesátkrát za večer. Pro lepí porozumění – v jednom bytě se nachází tato paní, manžel, dcera, která moc ráda běhá, piano a mezonetové schody.

 

Miluju dny, kdy navštívím své rodiče v klidném domě, sednu si na židli, dívám se na zahradu a poslouchám to přenádherné ticho. Ticho, kdy slyšíte jenom tlukot svého srdce a nic víc. Ticho, které vám dovolí nerušeně přemýšlet o čemkoliv, soustředit se na úkoly, na práci... Ticho je věc, které si nadevše cením. Je to každopádně privilegium, které se nedostává každému. A tak mi nezbývá nic jiného než si nadávat na „dětičky jedny miloučké“, „velmi hloupé piano“ a paní, která moc jín Kdybyste chtěli vědět, jakto že vím, jak vypadá, je to jednoduché. Šla jsem se s ní seznámi zrovna, když v půl osmé ráno přišel ladič pian a přes půl hodiny mi brnkal na nervy tónem „h“. et si říká o nějaké uzavření, tak tady je. V bytě jsem spokojená, jen bych všechny sousedy vystřílela. Tudududůůůůům.

Komentáře k článku
Pokud chcete komentovat článek, přihlašte se:  
Líbí se vám tento článek ?
Související články
18.11.2010