Hejt na lidi, co si nedokážou sednout normálně. Normálně jako lidi. Prostý hejt na lidi, co si v tramvaji sedají do uličky.
Znáte to. I když možná to znám jen já. Tramvaje jsou totiž asi plný, jen když v nich jedu já. Otevírají se vrata a nastává ten tichý šum. Nejdřív jako pulzující buňka tramvaj vyplivne jednu várku lidí a pak druhou nějakých jiných vcucne zpátky. Lidi k sobě přilínají jak milenci a maminky skládají kočárky přes sebe jako stavebnice. Starší jsou usazeni a mladí si dali dolu batohy.
Tak určitě. Ono to zas tak ružové nebude. Vždy se najde banda kreténů, v každém vozidle městské hromadné dopravy tak tři, nebo pět, kteří nejsou s to sednout si hezky k okénku. Víš jak, každý chce hezké panorama. Tady ti ale ne. Jsou lidé, z masa a kostí, kteří si prostě sednou vedle a to místo u okna nechají prázdné. Jen tak. Hlavně aby to viděli všichni, kdo mají „místa na stání“.
Nikdo pak nemá tu odvahu říct: „Hele,“ a teď abych byla genderově korektní: „Hele bábo nebo hele dědku, nebo bůhvícosizastvůru, buď té lásky a posuň si tu svou tlustou prdel, já tím tvým vyprděným místečkem opravdu nepohrdnu.“
To si jako tak v duchu připravujeme, co mu řekneme. A pak to přijde. Ta zdrcující pomsta, na kterou se bude dívat celá tramvaj a celá tramvaj mi pak dá za pravdu, ukáže si prstem a možná si pak na něj ještě i odplivnou, když budou jako vystupovat. Zhluboka se nadechnu a řeknu: „Můžu? Můžu, prosím?“
Ti zlosynové se pak dělají nechápavými a „jakože“ vás pouští na to místo k oknu, jakoby po celá staletí národy nevedly války o místa vedle oken. Když jedete někam vlakem, tak se ty místa u oken taky obsazují nejdéle a nejhůř, to je fakt, že jo. Pak následuje ten vnitřní monolog u té druhé strany: „Tak si sem pojď, jestli se dostaneš. Sráči,“ načež dojde k poměrně zanedbatelnému poodtáhnutí kolen na jednu nebo druhou stranu, jakože vám vlastně „velkoryse“ dopomáhá.
Taškou přes držku. Tou, co máte na rameni. Ano. A bez ostychu.
A tak celou cestu hledím na to místo, kde bych mohla sedět, a jak ta hysterická bába z metra mám chuť řvát: „Mám právo sedět!!!“
Kdo chce bejt nespokojenej, ten bude nespokojenej i v raji.
Sedet nacpanej u okynka nekym prizdenej neni zadna slast, to uz nekdy i radsi postojim, nez se mackat jak sardinka.
A kdyz vas k tomu okynku pousti, tak nechapu, co se vam nelibi.
A kdyz se vam to nelibi, tak to reste primo na miste. Nikoliv taskou, ale ustne. Nadavani na nekoho v jeho nepritomnosti neni prilis konkstruktivni.
Takze nejdriv se zamyslete nad svym pristupem.
(nehlede na to, co uz tu nekdo zminil, ze dotycny treba vi, ze bude vzapeti vystupovat, a nechce vas pak zvedat, tak vas pousti k oknu, aby vas pak nemusel obtezovat,
za coz se mu odvdecite tim, ze uvazujete o utoku taskou, a nakonec se spokojite s verejnou pomluvou.
Tak jste si tu ulevila, vysvetlila jste nam, ze jste spolecensky nekompatibilni a neumite sdilet hromadne dopravni prostredky, tak ted se nad tim zamyslete a neco s tim udelejte)
Na tohle neexistuje žádný správný řešení. Tyhlety kolektivistický sedačky jsou kapitální čyčovina, ať si člověk sedne kam chce: na dvojáku bude vždycky jeden druhýmu překážet, na čtyřáku zase okopávat špičky protisedícímu a při vstávání mu strkat do ksichtu rozkrok.
Vyházet polovinu sedaček, nechat z každý strany jednu řadu pro ty největší chromajzly - a bude klid.
"taškou přes držku" je pro mě teď terminus technicus, díky