Hejt na lidi, co si nedokážou sednout

Hejt na lidi, co si nedokážou sednout normálně. Normálně jako lidi. Prostý hejt na lidi, co si v tramvaji sedají do uličky.

Znáte to. I když možná to znám jen já. Tramvaje jsou totiž asi plný, jen když v nich jedu já. Otevírají se vrata a nastává ten tichý šum. Nejdřív jako pulzující buňka tramvaj vyplivne jednu várku lidí a pak druhou nějakých jiných vcucne zpátky. Lidi k sobě přilínají jak milenci a maminky skládají kočárky přes sebe jako stavebnice. Starší jsou usazeni a mladí si dali dolu batohy.

Tak určitě. Ono to zas tak ružové nebude. Vždy se najde banda kreténů, v každém vozidle městské hromadné dopravy tak tři, nebo pět, kteří nejsou s to sednout si hezky k okénku. Víš jak, každý chce hezké panorama. Tady ti ale ne. Jsou lidé, z masa a kostí, kteří si prostě sednou vedle a to místo u okna nechají prázdné. Jen tak. Hlavně aby to viděli všichni, kdo mají „místa na stání“.

Nikdo pak nemá tu odvahu říct: „Hele,“ a teď abych byla genderově korektní: „Hele bábo nebo hele dědku, nebo bůhvícosizastvůru, buď té lásky a posuň si tu svou tlustou prdel, já tím tvým vyprděným místečkem opravdu nepohrdnu.“

To si jako tak v duchu připravujeme, co mu řekneme. A pak to přijde. Ta zdrcující pomsta, na kterou se bude dívat celá tramvaj a celá tramvaj mi pak dá za pravdu, ukáže si prstem a možná si pak na něj ještě i odplivnou, když budou jako vystupovat. Zhluboka se nadechnu a řeknu: „Můžu? Můžu, prosím?“

Ti zlosynové se pak dělají nechápavými a „jakože“ vás pouští na to místo k oknu, jakoby po celá staletí národy nevedly války o místa vedle oken. Když jedete někam vlakem, tak se ty místa u oken taky obsazují nejdéle a nejhůř, to je fakt, že jo. Pak následuje ten vnitřní monolog u té druhé strany: „Tak si sem pojď, jestli se dostaneš. Sráči,“ načež dojde k poměrně zanedbatelnému poodtáhnutí kolen na jednu nebo druhou stranu, jakože vám vlastně „velkoryse“ dopomáhá.

Taškou přes držku. Tou, co máte na rameni. Ano. A bez ostychu.

A tak celou cestu hledím na to místo, kde bych mohla sedět, a jak ta hysterická bába z metra mám chuť řvát: „Mám právo sedět!!!“