nevěř nikomu
pod třicet...
vyhledávání
»
home
« Zpět

Hejt na gympl







Já to nenávidím, jak já to tady nenávidím. Nesnáším, nenávidím! O čem že je to řeč? O střední škole. Konkrétně o gymplu. Tuhle větu jsem si začala říkat po prvních čtyřech letech poměrně často, a jak jsem v ročnících postupovala dál a dál, její frekvence se úměrně tomu zvyšovala. Ve čtvrťáku to bylo každý den několikrát. Vlastně téměř nepřetržitě. A i dnes, po skoro třech letech od maturity, se můj názor nezměnil. Ovšem teď současně s tím děkuju bohu, že už se tam nemusím nikdy vrátit.

 

Štvalo mě tam tolik věcí. Třeba jen samotný příchod do školy. Do 7:50 jsme měli využívat postranní vchody, ty se s nástupem tohoto časového údaje zamykaly a bylo třeba využít vchod hlavní. I ten se ovšem zavíral na petlici, a to s nástupem 7:55. Pak už bylo třeba zvonit na školníka nebo uklízečky, které vám sice otevřely, ale musely zkontrolovat vaši totožnost podle studentského průkazu a do „knihy trestů“ vám byl zapsán černý puntík. Bez ohledu na nějaké tečky si ale asi dokážete představit to rozlícení, když na poslední chvíli funíte k postrannímu vchodu a přímo před nosem vám ho školník zavře. Časová ztráta je pak dvojnásobná, to obcházení vám zajistí opětovný pozdní příchod.

 

Po této ranní rozcvičce jste sice celí uřícení a v lavicích si otíráte pot z čela, ale v zimním období vám to tělesné zahřátí dlouho nevydrží. Naše gymnázium totiž velmi rádo spoří, zejména na vytápění. Rozhodně to nebylo jen jednou, co jsme ve třídě seděli v bundách, abychom se vyhnuli omrzlinám. Na jasný a očividný protest, ale také pro zahřátí, studenti ve velké aule běhali jako cvičená zvířata dokolečka. Ale úplně nejlepší na tom bylo vysvětlení a rozhodnutí vedení. Přitápět není třeba a naše pocity chladu jsou snadno odůvodnitelné. Když se totiž o přestávce díváme z okna a vidíme venku ten sníh, vsugerujeme si to a pak naříkáme, jaká nám je zima. Vskutku originální vysvětlení. Čili ona rada nad zlato vyznívala ve smyslu „nedívejte se z okna a nebude vám zima“.

 

Samotné předměty a učitelé mě pak doháněli k šílenství. Ta bezmezná víra téměř všech, že jejich předmět je ten hlavní a na nic dalšího se učit nemusíme, byla k neuvěření. V hodinách dějepisu jsme se pomalu učili, v kolik hodin chodíval kdejaký vládce spát, v angličtině zase psali nesmyslné, otravné, hloupé projekty, jejichž výsledná podoba byla požadována ve formě obrovské čtvrtky popsané pouze rukou, s obrázky, barevnými papíry a dalšími blbostmi, nemluvě o tom, že jsme byli zkoušeni ze slovíček typu plážový župánek, plocha pro přistávání helikoptér nebo sjezdovka s umělým povrchem, v biologii jsme probírali latinské názvy všech kostí v těle, což byly zvláště pro humanitně zaměřené studenty opravdu životně důležité informace. Stejně jako obrázky virů a bakterií, tvary kok a dalších možných parazitů, které jsme mohli hostit.

 

Výuka chemie pro mě byla srozumitelná asi tak jako slepici výklad o globálním oteplování. Nikdy jsem nepochopila, jak mám sakra vědět, jak zreaguje zinek a olovo. Vždycky jsem si před tabulí představovala, jak vypadá něco z olova a zinku, ale určit, co to asi udělá, když dám ty věci k sobě, pro bylo jednoduše věštění ze skleněné koule. Podobné to bylo s fyzikou. Tam ovšem hodina začínala tzv. střílením, neboli „hrou“ chodí pětka okolo. Pro každého jedna otázka, na základě odpovědi jedna známka a z průměru známek čtyř jedna „velká“, která by se v případě základky psala do žákovské. Pochopitelně byla tato střelba u studentů velice oblíbená, neboť koho by nebavilo, opakovat si ty „cenné“ znalosti na každou hodinu, že?

 

Samostatnou disciplínou pak pro mě byl tělocvik. Ne jednou jsem měla pocit, že jsem se ocitla na atletickém tréninku, který má za cíl vychovat budoucí sportovní hvězdy. Běhali jsme podle tabulek, které připomínaly podmínky pro reprezentaci ČR na olympiádě, házeli granátem i tyčkou (na znamení budoucího oštěpu), vrhali koule, skákali přes laťku. Na hrazdě se točili všemi možnými i nemožnými směry, na kladině si dávali nohy za hlavu a rozhodně se nedá říct, že by skok přes koně byl mým šálkem čaje. Ovšem perlička přišla ve chvíli, kdy jsem učitelku sledovala, kam se to šplhá po stráni nahoru, abych vzápětí pochopila, že ten proutek, který právě urvala, je určen pro mě a mé pozadí.

 

Třešničkou na dortu pak byly školní výlety. Měly být tím veselejším, nejočekávanějším, avšak, světe div se, nebyly. Několik let jsme s třídním učitelem jezdili do některých ze skal, kterými Česká republika oplývá, ale zřejmě to byla moc velká zábava, takže se výlety zrušily a místo nich nastoupila přírodovědná praktika. Praktika, ze kterých jsem si odnesla jen jediné, a to pouze dýchání do figuríny ve snaze poskytnout jí první pomoc a následné hodnocení „Dernerová, takhle nikdy nikoho nezachráníš“. V posledním ročníku se po mnoho let jezdilo na Moravu, blízko k nějakému vinnému sklípku, kde studenti mohli spolu s učiteli oslavit nadcházející konec studia bez obav z nějakého průseru. Snad už to ani nebyl pro nikoho šok, když nám se o této akci mohlo tak akorát zdát. My byli poctěni výsadou navštívit Osvětim. To byl rychlý pád od sklípku až ke koncentráku.

 

O naší výhodě být pokusnými králíčky a mít prvenství ve státní maturitě se ani zmiňovat nebudu. Suma sumárum, jsem opravdu neskutečně vděčná, že do oné žluté budovy už chodit nemusím. Pohled na ni z okna mého pokoje bohatě stačí.

 

Zdroj fotografie: http://gymplroku.cz/public/images/gympl/301/fd98de1e64_2292133_o2.jpg

Komentáře k článku
Pokud chcete komentovat článek, přihlašte se:  
Líbí se vám tento článek ?
Související články
18.11.2010