nevěř nikomu
pod třicet...
vyhledávání
»
home
« Zpět

Filip Horký: Nemám nárok být na obrazovce







Filip Horký ve volebním štábu SZ

V restauraci na Pankráci na mě čekal usměvavý mladý reportér ze zpravodajství ČT24. Seděl nenápadně za sloupem, kam po příchodu do restaurace nebylo vidět.  „Ne, neschovávám se, jen tu chodí docela dost lidí," směje se mé otázce, jestli se přede mnou skrývá.


Filip Horký je oblečený jinak, než jsme zvyklí ho vídat, když z obrazovky České televize referuje například o dění v Poslanecké sněmovně. Vypadá uvolněně a neformálně. Tři týdny jsme se nedokázali sejít, ačkoliv ochotně souhlasil s naší schůzkou. „Nikdy nevím, kdy skončím, musíte to zkoušet," psal mi.
„Těžko si proto domlouvám schůzky, ale nestěžuji si, dělám práci, která mě baví."


Pomocí Google Translatoru si překládal tweety z Ukrajinštiny

 

Filip Horký se v posledních měsících stal v Česku jedním z hlavních zdrojů aktuálních zpráv o situaci na Ukrajině, které pravidelně dává na Twitter. Počet followerů se mu díky tomu zdesetinásobil oproti loňskému roku. „Twitter je neskutečný zdroj informací, já jsem na něm narazil na novináře, bloggery, ale i obyčejné lidi, kteří tweetovali z Ukrajiny. A postupem času jsem objevoval čím dál více zdrojů. Četl jsem, co píší tamější místní novináři a zahraniční novináři," vypráví Horký.

 

Přestože ukrajinsky neumí, dokázal se zorientovat v tweetech, jež byly psané azbukou. "Pomocí Google Translatoru jsem si překládal hodně sdílené tweety. Nebo jsem měl otevřené stránky ukrajinsky píšících lidí a rovnou jsem měl zaškrtlé automatické překládání," vysvětluje mladě vyhlížející novinář, jenž se během ukrajinské krize proměnil z řadového reportéra ČT24 ve známou osobnost českého Twitteru.

 

Často mě lidé podceňují

 

Ačkoliv pochází z doktorské rodiny, už od čtrnácti chtěl být novinářem. „Začal jsem si platit kurzy rétoriky a neverbální komunikace. Pomáhala mi hodně i mamka, která se tím živí," vypráví reportér.

 

Svou kariéru začal na webu eurofotbal.cz, kam psal především o domácí fotbalové soutěži a Bundeslize. Od února 2010 pracuje v České televizi, kde se uchytil jako sportovní reportér, například se objevoval v  pořadu „Branky body vteřiny”. Od minulého roku ale působí ve zpravodajství ČT24. „Nakonec jsem zjistil, že práce ve sportovní redakci není přesně to, co bych chtěl dělat. Jsem neskutečně rád, že jsem se rozhodl pro změnu, zpravodajství mě baví víc " prohlašuje.

 

Protože se začal věnovat novinařině velmi brzo a obětoval tomu spoustu času, má dnes stejnou praxi jako jiní novináři ve třiceti. Nese to s sebou ale i své stinné stránky, často se potýká s tím, že vypadá sotva na pětadvacet (a jeho skutečný věk nechce prozradit) a lidé ho kvůli tomu podceňují.

 

„Vůbec nemám nárok být na obrazovce, ale ten nárok tam nemá 90 % lidí, protože těm mladým novinářům to diváci nevěří. Když si zapnete zahraniční televize, jsou tam novináři, kterým je padesát," říká Horký. Podle něj by novináři měli nejdříve 10 – 12 let „koukat pod ruku" zkušenějším novinářům, tahat kazety a hledat záběry. Až ve třiceti by se měli dostat k větší práci.


Na obrazovku patří novináři, co už něco zažili


„Na obrazovku by se něměli dostat dřív jak ve čtyřiceti," prohlašuje, ale dodává, že to neznamená, že by nemohli být profesně dobří, ale že jim lidé nevěří. „Když v televizi mluví Dan Takáč, tak mu to prostě věříte. Ale pak jsou v televizi jiní, kteří jsou profesně skvělí, ale už jim to člověk tak nevěří, protože vypadají mladě. Jak mám referovat o komunismu, když jsem ho pořádně nezažil?" pokládá Horký řečnickou otázku.

 

Filip Horký to vysvětluje tím, že v médiích chybí generace, která musela odejít z médií po revoluci. Také vidí, že část novinářů si přetáhne soukromý sektor a v médiích zůstanou opravdu jen ti, kteří to nedělají pro peníze, ale protože je to baví a naplňuje.

 

Vystudoval česko-italské gymnázium v Praze, poté se hlásil na žurnalistiku na Univerzitě Karlově. „Bylo to v době, kdy už jsem pracoval, úplně jsem na zkoušky zapomněl a o bod jsem se nedostal," vypráví mi úsměvnou situaci, kdy přiběhl z práce na přijímačky a ani nevěděl, kam má jít a jak bude zkouška probíhat.

 

Vystudovaná žurnalistika mu ale podle něj nechybí. „Novinařina je především věcí praxe. Myslím, že je nejlepší mít dlouhou praxi a vystudovanou ekonomii, právo nebo nějakou jinou školu. Novinařina se studovat nedá, ta se musí zažít," je přesvědčen reportér.

 

Sám obětuje novinařině i velkou část volného času, po práci se připravuje na další den, do toho stále sleduje situaci na Ukrajině a nově by měl mít svůj pravidelný blok v ranním vysílání. „Pro mě je má práce spíš posláním. Nedělám to pro peníze. To ani v naší branži nejde," zakončuje náš rozhovor Filip Horký.

 

foto: zdroj Facebook

Komentáře k článku
Pokud chcete komentovat článek, přihlašte se:  
Líbí se vám tento článek ?
Související články
18.11.2010