nevěř nikomu
pod třicet...
vyhledávání
»
home
« Zpět

Důstojná tíseň v podloubí







Z obou stran úzkého podloubí, které jinak zeje takřka prázdnotou, se tísní lidé. Jsem tu s celou rodinou, tátou, mámou, čtrnáctiletým bratrem. Přestože je o zapálení svíček u pamětní desky s prstovým znakem vítězství ohromný zájem, lidé se nestrkají. I tak je ale semknutost davu fyzicky cítit. Všichni se chtějí dostat do samého středu onoho slavného podloubí, aby i oni mohli u pamětní desky zapálit svíčku a chvilku postát. Stojím v davu s ostatními a pomalými krůčky se šinu k tomu místu. Lidé, kteří se vracejí zpět, dost překážejí a je velmi obtížné se v úzkém prostoru vyhnout, aniž by o sebe lidé nezavadili, nebo do někoho nestrčili. Přesto je pěkné sledovat, kolik lidí sem přišlo. Najednou ze zepředu ozve výkřik. Po několik vteřin jsem stržen davem a bez toho, abych věděl, co se u pamětní desky doopravdy stalo, jsem nesen davem pryč k východu z podloubí.

 

V tu chvíli si vzpomenu na to, co mi rodiče vyprávěli ve vlaku po cestě sem. Tátův divadelní režisér popisoval 18. listopadu 1989, co zažila jeho přítelkyně na Národní třídě. Dav sevřený dvěma kordony policistů, kteří vás presují k sobě a přitom se rozmachují obušky. Většina lidí uprostřed neví co se děje, ani nemá šanci to zjistit. Tohle už nemá být rozehnání demonstrace. Tohle je masakr. Tisíce těl se mačkají a snaží se utéct ranám, které přicházejí z nejrůznějších směrů. Co bych asi v tu chvíli udělal já? Snažil bych se prorvat davem do Mikulandské ulice? Nebo se snad schovat do některého z domů? Jak se tam dostanu, když si nevidím ani na špičky vlastních bot? Kde jsou mý přátelé, kteří sem přišli se mnou? Chtěl bych v té chvíli asi to jediné, dostat se pryč.

 

Po malé chvíli se lidé vracejí k pamětní desce. Později jsem zjistil, že pouze vzplály svíčky, kterých tam bylo prostě příliš mnoho a začaly se spékat. Ten strach a stísněnost, jakou v téhlé úzké prostoře zažili studenti před 25 lety, už neprožiju. Nepohodlí davu mi nevadí, naopak je příjemné vidět, kolik lidí si chce listopad 89 připomínat.

 

Dvě hodiny před mým příjezdem na Národní třídu se tu konala demonstrace proti prezidentu Miloši Zemanovi. Vedle mnoha jiných přešlapů si dovolil prohlásit, že zásah na Národní třídě nebyl masakrem. Jak o tom může tak s klidem mluvit, když mně na představení si té situace stačilo několik vteřin couvání před hořícími svíčkami? Byli ti studenti snad jen tak jemně pohlazeni po hlavinkách pendreky, ručičky jim byly zkrouceny a pak odjeli na výlet? Opravdu by tahle „běžná“ demonstrace, jedna z mnoha, dokázala dnes tolik lidí přimět k tomu, aby se opět dobrovolně tísnili v tom podloubí?

Komentáře k článku
Pokud chcete komentovat článek, přihlašte se:  
Líbí se vám tento článek ?
Související články
18.11.2010