nevěř nikomu
pod třicet...
vyhledávání
»
home
« Zpět

Dominik Zezula: Nejsme umělci na baterky







Pětadvacetiletý zpěvák a skladatel Dominik Zezula z hudebního dua Post-Hudba sice nezní z velkých rádiových stanic, co do pražské nezávislé hudební scény jde však o dobře známé jméno. Současný projekt rozjel s Tomášem Havlenem v roce 2011, hudbě jako takové se pak věnuje osm let, nejprve jako bubeník. „Někdy v roce 2008 jsem se ještě naučil na kytaru, abych mohl líp balit holky.“


„Pokud mám posuzovat čistě koncerty, tak určitě křest našeho třetího EP 'Artefakty' na pražské Náplavce v květnu 2013, který jsme si zorganizovali úplně sami a na který přišlo asi 400 lidí. To byl nádhernej večer se vším všudy,“ hodnotí Dominik dosavadní vrchol. „Celkově si ale myslím, že bych za největší úspěch označil fakt, že se nám povedlo za prvního dva a půl roku existence vytvořit něco, v čem má smysl pokračovat; nasbírali jsme spoustu kontaktů, naučili se spoustu věcí a víme, že když teď něco vydáme, existují lidé, cizí lidé, kteří si to poslechnou. A to je, myslím, úspěch pro každého umělce, ať už dělá cokoliv.“


Právě to označuje i za cíl své kapely. „Aby přišli lidi domů, sami od sebe si pustili věc, kterou složil někdo úplně cizí, a nějak je to zasáhlo. Naše hudba je navíc hodně citová a osobní, takže tenhle faktor je mimořádně důležitej.“ Že by se hudba stala primárním zdrojem jeho obživy, zatím nepředpokládá. „To by asi nešlo, 200 koncertů za rok je s naším žánrem nesmysl a na reklamy a ty nejkomerčnější rádia jsme zase moc depresivní. Navíc bych se dost nudil, kdybych nedělal nic jiného. Ale honorář z koncertu se hodí, ne že ne.“


Posun na komerčnější úroveň, kdyby měl příležitost, však nevylučuje, dokonce by byl ochotný o podobě své hudby diskutovat, pokud by lukrativní nabídka byla podmíněna rozumnými podmínkami. „Do experimentování se styly se chceme pouštět sami, takže pokud by ten požadavek nebyl vyloženě eurodisco, tak bychom se asi dokázali domluvit. Pokud bychom ovšem něco podobného vůbec chtěli. Naší filozofií je, že jsme normální lidi s normálníma životama, stejně jako ti, co nás poslouchají. Stojí na tom celá naše facebooková komunikace, což je vlastně jediný (živý) oficiální kanál. Ale pokud by mělo jít o výraznou injekci pro nahrávání, která by nám umožnila uklidit se na léto do studia, drtit nové věci (a zároveň mít co jíst a jak splatit nájem), a po vydání ještě podpořila propagaci, asi bychom byli docela nalomeni.


„Další věc je, že současná scéna nepotřebuje nové Malcolmy McLareny, lidé si umí sami nacházet a hodnotit nové věci a nějaké vyložené šaškárny by okamžitě prokoukli. Pokud by se nás někdo rozhodl sponzorovat, pravděpodobně by věděl, do čeho jde, kde a čím jsme sebrali fanouškovskou základnu a jak moc by se mu ve finále vyplatilo, kdyby tato základna výslednou desku nepřijala. Texty o sluníčkách a kytičkách psát asi nikdy nebudu, ale kdyby mi někdo udělal nabídku ve stylu „tady máš XY peněz, odjeď na měsíc na chatu a vrať se s tou nejlepší skladbou, co jsi kdy napsal – piš ale trochu veseleji,“ tak bych nejspíš odjel na chatu a napsal něco veselejšího. Koneckonců supervize je jedna věc, ale my nejsme umělci na baterky a některé věci prostě neděláme, protože je neumíme. Já neumím napsat gotický metalový song, ani kdyby mi za to někdo nabídl milión a ostrov na Floridě.“


Kolik práce hudbě věnuje? „To se asi takhle nedá říct, protože na tom nepracujeme 24/7, ale čistýho času tak.. dva dny? Tři, čtyři? Záleží samozřejmě na tom, jestli se nám podaří trefit všechno hned napoprvé, protože existují tracky, u kterých se shodneme třeba až na šesté, sedmé verzi. Na plnohodnotném debutovém elpíčku jsme začali pracovat loni, nejstarší skladba, která se tam objeví, byla napsána někdy na podzim 2012, a hotové to budeme mít (snad) někdy koncem roku. Jenom napsat text a melodii mi občas zabere klidně půl hodiny, občas to je s přestávkama měsíc. Samotná produkce, tj. „psaní“ toho tracku v elektronickým programu a hledání finálního zvuku, je obvykle záležitostí několika dní.“


Na otázku, jestli jde být dneska v umění originální, odpovídá: „Ne. Jde ale recyklovat a míchat jednotlivé inspirace na úrovni, která je tak vysoko, že konzument nebude mít potřebu hledat absolutní originalitu.“

Komentáře k článku
Pokud chcete komentovat článek, přihlašte se:  
Líbí se vám tento článek ?
Související články
18.11.2010