nevěř nikomu
pod třicet...
vyhledávání
»
home
« Zpět

Budíček po pětadvaceti letech?







Mám dojem, že my Češi jako národ neumíme slavit státní svátky. Sedmnáctý listopad, který by měl být pro krátkou historii samostatné České republiky jedním z nejdůležitějších, je toho důkazem.

 

V Praze a dalších velkých městech samozřejmě v tento den různé vzpomínkové akce v minulých letech i letos proběhly, ale kromě těchto „povinných“ oficialit žádný společenský přesah cítit nebyl. Češi duchem tohoto dne nijak nežili, a jestli něco slavili, tak spíš to, že státní svátek vyšel na pondělek, a tudíž se prodloužil víkend a zkrátil pracovní týden.

 

Letošní 17. listopad byl ale přece jen jiný. Veřejnost však nevyburcovalo náhlé národní uvědomění, nýbrž neobvyklé chování prezidenta republiky. Část české veřejnosti tak po letech sjednotil znovu až odpor a nesouhlas vůči společnému „nepříteli“, nikoliv hrdá vzpomínka na klíčovou událost našich dějin. S využitím novodobé hradní rétoriky však lze říct, že pondělní protesty a demonstrace namířené proti prezidentu Zemanovi byly přínosné, protože „otevřely prostor pro debatu“ – mají vůbec Češi po čtvrtstoletí od sametové revoluce co slavit?

 

Většina z nás snad ještě pořád nezlomila nad demokracií hůl a jejich odpověď na předešlou otázku by zůstala v kladných hodnotách. Volný trh, pluralitní politický systém, svobodná média, možnost cestovat… Vedle všech těchto známých a mnohých dalších benefitů, které polistopadová změna poměrů v Československu a později České republice přinesla, však podle mě existuje i celkem dost „ale“, o kterých se, když nic jiného, alespoň začíná mluvit.

 

Ve výčtu výhod, které pád komunismu přinesl, jsem záměrně zůstal stručný a držel se věcí, které snad nelze zpochybnit. Nechtěl jsem se pouštět do detailnějšího srovnání života před a po revoluci, protože jsem toho názoru, že člověk, který zažil jen jednu z těchto etap, zkrátka nemůže soudit. Jasně, každý z nás – po revoluci narozených – slyšel o dřívější době mnohokrát vyprávět své rodiče, prarodiče a známé, ale ani sebeobsáhlejší vypravování nemůže nahradit osobní zkušenost. Navíc v době, kdy i prezident země ve svých promluvách mění s časem své vzpomínky…

 

Kdyby měl potom takový posluchač tu smůlu, že by slýchal vzpomínky jen z jedné strany, mohl by mít za chvíli pocit, že 17. listopad byla vlastně zbytečně nafouknutá bublina mírumilovně splasknutá příslušníky veřejné bezpečnosti, nebo by se mu naopak mohlo stát, že nabude přesvědčení, že v Praze tehdy s klíči v rukách cinkala celá republika. Pravda bývá vždycky uprostřed a ten, který tu dobu nezažil a informace získal jen zprostředkovaně, nemá šanci tu „svou pravdu“ mezi dva póly usadit.

 

Nepochopme se špatně – nechci se tu dřívějšího režimu ani za mák zastávat. Jsem rád, že žiju ve svobodné zemi. Jen mám pocit, že vzhledem k výše uvedenému nemám právo dřívější éru odsuzovat nebo kritizovat za její nedostatky – notabene, když se nejspíš shodneme na tom, že i 25 let po revoluci má tato země na poli politiky problémů víc než dost, i když nemají na veřejnost tak viditelný a razantní dopad jako dřív a hůř se ukazuje na jejich viníky. A o to jsou právě zákeřnější.

 

Když Čechům a Slovákům před 25 lety začaly přetékat hluboké poháry trpělivosti, měli v ulicích jednoho jediného nepřítele – komunisty. Mezi ně a všechny problémy kladli lidé rovnítko a společný odpor proti vládnoucí straně je spojoval. Věděli, co musí být odstraněno, ale mám dojem, že jejich představy o tom, co přesně má komunisty vystřídat, už tak jasné kontury neměly. A teď to vypadá, že „pravda a láska“ sice vypadaly na dobré adepty, ale nakonec byly příliš obecné, nekonkrétní a samy o sobě asi i trochu naivní. Ti, kteří na základech slavného havlovského hesla měli začít stavět fungující demokracii, zklamali a nebo zklamala celá společnost, která na takovou změnu ještě zřejmě nebyla připravena.

 

Politiku najednou mohl dělat každý a taková situace přilákala spoustu jednorázových pseudopolitiků, kteří se do vlivných křesel nehrnuli s úmyslem pomoci postavit demokracii na nohy, ale hodlali jedno volební období využít k tomu, aby obohatili především sami sebe. Takových dobráků vyprodukovala naše společnost neobvyklé množství, a tak se po každých dalších svobodných volbách měnilo naše nejvyšší politické zastoupení spíš jmenovitě než charakterově. Tento cyklicky se opakující trend uvrhl voliče nejprve do mírné letargie, která s přibývajícími dny a roky od revolučního osmadevadesátého roku pomalu přešla v naprostou apatii, kolektivní skepsi a společný, takřka celonárodní nezájem o veřejné dění.

 

S tím souvisí to, o čem jsem psal v úvodu, a sice že většina Čechů ani necítí potřebu slavit den, který položil základ jejich novodobým dějinám. Ta nejstarší část populace, která si z minulosti ráda pamatuje spíš to lepší, teď nostalgicky vzpomíná na minulý režim, ve kterém měl každý práci, pivo stálo 2,20 a nebyl problém sehnat doktora. Lidé ve středním věku, z jejichž generace převážně pochází polistopadoví politici, většinově upadli do zmíněné skepse a ti schopní a morálně zdraví z nich nechtějí mít s něčím tak pohnutým a zkorumpovaným jako je v jejich očích zdejší politika nic společného.

 

A konečně ta nejmladší generace, která už se narodila do svobodných poměrů, jednak nemá o demokracii strach, protože o ni nikdy nemusela bojovat a chápe ji jako samozřejmost, a potom jí také mezi současnými vrcholnými politiky chybí vzory, které by stálo za to následovat. Za tuhle svou kolektivní netečnost a odevzdanost vůči veřejnému dění tu podle mě máme, co si zasloužíme, a sklízíme své vlastní ovoce.

 

Že proti současnému prezidentovi, který svým chováním dodal nedávnému státnímu svátku zvláštní příchuť, v Praze demonstrovalo dva, nebo snad tři tisíce lidí, asi v konkurenci toho, že jej před necelými dvěma roky svobodně dva miliony jiných zvolilo, nic významného neznamená.

 

Ale protože „hrstce těchto křiklounů“ i samotnému prezidentovi věnovala tuzemská média v posledních měsících (možná až příliš) mnoho prostoru a protože ke každému výročí se tak nějak samozřejmě pojí určité bilancování, aspoň se o neuspokojivé politické situaci a postupně ztrácených ideálech z před pětadvaceti let začalo napříč společností trochu konkrétněji debatovat.

 

Ke změně k lepšímu to samo o sobě samozřejmě stačit nebude, ale třeba nás to aspoň trochu probudí. Pokud by se to povedlo, viděl bych v tom ten největší přínos pětadvacetiletého výročí sametové revoluce. A třeba bychom se jí pak za nějaký čas naučili i náležitě oslavovat…

Komentáře k článku
Pokud chcete komentovat článek, přihlašte se:  
Líbí se vám tento článek ?
Související články
18.11.2010